Diagnóza: mateřská dovolená

Každou středu chodím pravidelně na cvičení jógy. Miluji tyto podvečery, které můžu věnovat sama sobě, svému tělu a duši.

Dneska jsme se učili nový cvik. Bohužel lektorka měla úraz na noze, takže nám ho nemohla předvést.

Popsala nám ho slovně. Někdo chápal dřív a někdo později. Jediná Jitka to nepochopila vůbec. Do místnosti se ozývá: „Jitko, suneme po zemi zároveň levou nohu a pravou ruku“.

Postupně všichni přestáváme cvičit a začínáme se soustředit na Jitku, co to vlastně na podložce se svým tělem dělá?

Pořádně jí to vyvádí z míry, koho taky ne, když na něho „civí“ skupina lidí.

V místnosti je ticho, že i cinknutí špendlíku byl proti tomu randál. Jitka se nadechne a lítostivě se slzami na krajíčku špitne:

Já jsem na mateřské, já to nechápu.

Ten večer jsem nemohla usnout, protože Jitčina věta: „Jsem na mateřské, nechápu to“ mně prostě usnout NEDOVOLILA.

Uvědomila jsem si totiž, jak dokonale se my ženy (nejenom na mateřské) dokážeme podceňovat!

Jsme skutečné mistryně v titulování sama sebe, dokážeme se oslovovat vypiplanými výrazy:

• jsem blbá
• nic neumím
• nechápu to
• jsem kráva
• nemám na to, …

Mimo jiné, slyšela jste někdy chlapa říct: jsem blbec, nic neumím, nechápu to, nemám na to? Já teda ne.

Přitom vychováváme děti, staráme se o rodinu, domácnost, zvládáme tisíce prací zároveň, a přesto všechno se cítíme méněcenné!

Naše sebevědomí je nulové, máme komplex, že kromě přebalování dětí, vaření, žehlení, zabezpečení chodu domácnosti nic neumíme.

S klidným svědomím o sobě na veřejnosti prohlásíme, že jsme blbé krávy.

Tak a teď STOP.  Musím se vám totiž k něčemu přiznat.

Stejně jako naprostá většina žen, tak i já jsem věřila tomu, že jsem hloupá ženská na mateřské, která nic neumím (kromě vytírání dětských prdýlek), nic nechápe a navíc jsem kráva, která si nic nezaslouží.

Myslela jsem si, že všechny ostatní ženský umí a znají víc jak já, věřila jsem tomu, že všechny jsou krásnější a chytřejší než já a navíc mají v životě štěstí, takže mají všechno jednodušší.

Moje sebevědomí bylo na nule. Neměla jsem se ráda, byla jsem frustrovaná.

Jak mizerně jsem se cítila uvnitř, to zrcadlila moje pleť navenek.

Byla plná červených bolavých vřídků, nečistá, nezdravá, s velkými, ucpanými, černými póry, unavená, šedá, mdlá a bez života :(.

Teď, když se otočím zpět, vím, že všechno bylo přesně tak, jak mělo být. Musela jsem ujít pořádný kus cesty, dostat pár kopanců od života, hodně se učit a koukat kolem sebe s otevřenýma očima.

Proto vám dneska s velkou pokorou a láskou v srdci můžu napsat, že:

 mateřství je dar a v každé ženě se ukrývá BOHYNĚ.

Mým velkým přáním je, aby ženy v sobě objevily HRDOST z daru mateřství, z toho, že mohou vychovávat svoje děti.

Aby UCÍTILY uvnitř sebe LÁSKU, SVĚTLO, NĚHU, POKORU a toto všechno pak vyzařovaly ze sebe ven.

Protože pak bude zářit nejenom jejich pleť, oči, tělo, ale i CELÝ SVĚT. 

Obdivuji paní Jitku ta to, že každou středu v podvečer chodí dělat něco pro sebe. A vlastně jí děkuji, protože díky ní s vámi můžu sdílet tento příběh.

Jestli jste v něm našly nějaký svůj „aha“ moment nebo vás inspiroval, pak svůj úkol splnil.

Mějte se ráda taková, jaká jste, protože jedině taková jste SKUTEČNĚ KRÁSNÁ ♥

S lásku a úctou ke všemu a všem

Anička

Líbil se vám článek? Rezonoval s vámi? Dejte ho přečíst svým známým ⬇⬇⬇