Přijmout se taková, jaká skutečně jsem! Máte na to odvahu?

Je neděle dopoledne. Něco kolem 9:30. Manželovi zvoní telefon. Chvíli mlčí a pak nadšeně odpoví: „Jasně, přijeďte! Těšíme se na vás!“.

Touto větou ukončí hovor, otočí se ke mně a klidným hlasem mi sdělí, že za půl hodiny máme návštěvu. Přijede Jiřinka s přítelem. Manželova sestra, tedy moje švagrová s Pavlem tady budou cobydup.

„No to nemyslíš vážně!“ Odpovídám, „Kdy u nás byla naposledy? A proč chce přijet zrovna teď? V hlavě se mi začíná rychlostí blesku spouštět hororový scénář.

Nemám uklizeno, na schodišti a verandě jsou totálně uvadlý kytky! Koupelnu nikdo nemyl už ani nepamatuju a vysavač v ruce taky nikdo nedržel minimálně týden! Pálím jeden argument za druhým.

Co jim tak asi nabídnu? Nemám nic upečenýho, ve špajzce žádný tajný zásoby a chtěla jsem začít vařit oběd! Ona si vymyslí, že přijede zrovna teď, kdy se mi to hodí ze všeho úplně nejmíň!

„Tak se uklidni, říkala, že se zdrží tak maximálně hodinku“ snaží se zjemnit celou situaci manžel, když vidí, co mi tato nevinná informace způsobila.

„To je mi jedno, jak dlouho se zdrží, ten bordel u nás doma stejně uvidí a na jídlo taky nic nedostanou!“ zlostně odseknu.

Monolog jak vystřižený z  filmu nominovaného na oscara pokračuje dál:

„Celá rodina bude vědět, jak tady žijeme, jací jsme bordeláři, že nemám umytý okna, vytřený police v lince, koš v koupelně přetíká špinavým prádlem. Moc dobře vím, jaký na toto mají ženský čuch.

Chlapa to nezajímá, ale ženská, ta dokáže prošmejdit celej barák. Stačí jedna nevinná otázka: kam můžu vyhodit žvýkačku? a při pohledu na odpadkový koš, je jí všechno jasný!

Aby toho nebylo málo, přehodím výhybku a začnu hýčkat starou křivdu vůči sobě samé: „Jó, vzal sis ženskou, která neuklízí, nebaví ji vařit ani píct. Nesnáší práce na zahradě a neohlášený návštěvy!“

Obličej vkládám do dlaní a začínám nabírat k pláči. První slzy se už bez zábran hrnou ven. Dávám jim volný průchod.

Natahuju jak malá holka, který už ve skutečnosti táhne na padesát, ale pořád se utápí ve vlastní „neschopnosti“ zvládnou práce, které jsou odjakživa (nevím proč) předurčeny ženám.

A tak bulím, bulím a bulím ...

Můj muž je praktický anděl současných dní. Když vidí celou situaci, to, jak jsem totálně rozhozená z jedný neplánovaný návštěvy, chytne mě něžně, ale pevně kolem ramen, podá mi svůj kapesník a s klidným tónem hlasu říká: „ale Miláčku, společně to zvládneme, řekni mi, co mám udělat!“

Jeho slova na mě mají blahodárné působení. Je to jako lék pro nemocného, oáza v poušti nebo slunko, které vyjde na oblohu po 14 dnech! Jen kratičká věta: „Společně to zvládneme“ je pro mě jako kruh hozený tonoucímu. Já ho prostě pořád miluju ♥.

Pomalu se uklidňuju a hlasem, ze kterýho jsou ještě cítit slzy, začínám tiše komunikovat: „Prosím, vysaj v obvýváku a vynes ty uvadlý kytky z veradny“.

Sama připravím na porcelánový talíř oplatky a chipsy (který se kupodivu v naší domácnosti ještě našly) a odnesu je na skleněný konferenční stolek do obýváku, který jsem předtím vyleštila.

Za chvíli u dveří zvoní návštěva, která se nakonec místo plánované hodinky zdržela tři (asi jim u nás bylo příjemně. Čistotu naší domácnosti a pohoštění zjevně moc neřešili  🙂 ). 

Uklidňující pohled na zapadající slunce

Den se pomalu chýlí ke svému konci. Manžel kouká v obýváku na svůj oblíbený sportovní přenos a já z okna jídelny pozoruji nádherný, dechberoucí západ slunce a přijímám realitu, že:

naše domácnost se neleskne jako koule na vánočním stromku, koš se špinavým prádlem opět přetíká, monitor na mém pracovním stole je zavátý prachem a svůj pracovní stůl mám celý zaskládaný popsanými papírky.

***

Za týden jsou Velikonoce. Nádherný svátky jara a pro křesťany vůbec největší svátek v kalendářním roce, a tak je nad slunce jasnější, že při takové významné události, jakou Velikonoce jsou, by měl každý příbytek zářit, jak čistě vyprané prádlo.

 

***

Naše domácnost je výjimka, vypadá stejně, jako když je úplně normální pondělí, čtvrtek nebo neděle.

A pak mi to celé došlo: NEJSEM SUPERŽENA! V tu chvíli jsem dokázala přijmout fakta, která s tím úzce souvisí, a která jsou pro mě natolik silná, že si je tu dovolím veřejně sdílet. Vím, že některým z vás určitě pomůžou.

Teď už vím, proč celá tato situace musela nastat, proč jsem si ji prožila a proč to bylo s emocemi, které měly dost velký grády.

Proto, abych se posunula ve vnímání sama sebe, abych se dokázala přijmout taková jaká jsem, protože jedině taková jsem skutečně krásná.

*

Milá ženo, přeji Ti z celého svého ♥ Velikonoce prožité v klidu (bez ohledu na to, jak vypadá Tvoje domácnost), pohodě, lásce a v kruhu Tvých nejbližších.

A prosím, jestli to dokážeš, měj se ráda taková, jaká jsi, protože jedině takové jsi skutečně krásná. Ten nádherný pocit sebepřijetí stojí to zato, teď už to vím ze své vlastní zkušenosti.

S láskou a úctou

Anička

P.S.: tohoto velikonočního beránka jsem upekla loni, i přesto, že mě vaření a pečení nebaví. Svatá pravda, že výjimka potvrzuje pravidlo :).